Markéta Urbanová

Markéta Urbanová - Karnaválie

Markéta Urbanová - Hlasy, olej na plátně, 2012

Markéta Urbanová : Karnaválie

Markéta Urbanová se narodila 17. 8. 1978 v Turnově. Zde také vystudovala Střední umělecko průmyslovou školu, obor zlatník. Následně absolvovala studium klasické malby v ateliéru profesora Zdeňka Berana na pražské AVU (1997–2003), kde od roku 2005 působí jako odborná asistentka. Roku 2007 se stala členkou S.V.U. Mánes, roku 2010 byla zařazena do stuckismu - mezinárodního uměleckého hnutí, které vzniklo na přelomu tisíciletí v Británii jako obrana především figurativní malby oproti konceptuálnímu umění. Dílo Markéty Urbanové je zastoupeno v mnoha soukromých i veřejných sbírkách. Dvě její práce vlastní Národní galerie v Praze (Nalezenec, Černá nevěsta).

Obsahovým kódem k výstavě Karnaválie je obraz Černé vejce, ve kterém se nachází klíč k ostatním vystaveným malbám, i k celé současné tvorbě Markéty Urbanové. Je v něm obsažena osudovost, tajemství, zmar – v jeho fyzické i duchovní podobě i romantizovaná, až erotizovaná smrt. Ideovou předlohou se mu stala opera Zdeňka Fibicha Nevěsta messinská, respektive její libreto Otakara Hostinského na náměty Schillerovy stejnojmenné tragédie, která dosahuje až shakespearovských dimenzí. Ve finále opery se vyjeví, že oba nápadníci hlavní hrdinky jsou zároveň jejími sourozenci, a dramatický příběh vrcholí bratrovraždou a sebevraždou... Svatba je zmařena, nevěsta místo bílého závoje obléká smuteční šat. A právě tento moment zachycuje obraz, na kterém démonická sudička přichází sdělit nevěstě tragickou zprávu. Autorka na stůl umístila vejce, které by mělo být symbolem budoucího života, plodnosti a dle křesťanské terminologie také vzkříšení. Je ale černé a navíc rozpůlené – a stává se tak znamením zmaru, definitivního rozpadu. Prošlo procesem tlení – na sto dní zahrabané ve směsi vápna, jílu, soli a popele – a právě tím získalo onen úchvatný achátový řez s jantarovým lemem. Jeho odpudivá krása vzešla z hniloby. Černé vejce je svým vlastním protimluvem, popřením sebe sama, je ambivalencí sloučenou v jednotu.

Okouzlení smrtí se v tvorbě Markéty Urbanové objevuje dlouhodobě a snad by se dalo říci, že je jejím leitmotivem. Nejedná se o žádné módní gesto, ale o fascinaci, která vyrůstá z osobních prožitků autorky. Vyjevila se už v cyklu nahých těl obalených v igelitu, zmítajících se v existenciálním vyšinutí na hraně bytí a dobrovolného sebezničení (1998–2000), a především pak v portrétech otce a bratra, které byly inspirovány atentátem na New York roku 2001. Když měla malířka pocit, že téma tělesnosti a její definitivy pro sebe vyčerpala, obrátila směr, aniž by ale opustila své klíčové téma. Námětem jejích obrazů se staly černé nevěsty zahalené do smutečních závojů, hřbitovní kříže a věnce. Na nich se její dříve hyperrealistická technika uvolnila do expresivního gesta, které jí dovolilo uchýlit se až k abstrahující redukci.

Poslední série maleb prezentovaná na výstavě v galerii Peron pod názvem Karnaválie je vyústěním předchozích tendencí. Navazuje na Černé nevěsty a to jak technikou, tak i obsahem. Tělesnost je zde zastřena bohatě dekorovanými drapériemi, na kterých malířka může realizovat svoji původní šperkařskou preciznost a zálibu v ornamentu. Černě oděné vdovy, sudičky a plačky působí oproti předchozím nahým figurám s nelítostně obnaženými fyzickými detaily překvapivě erotizujícím dojmem. Kalvárie se tu protíná s karnevalem, smrtelné vypětí s oslavou života, extáze rozkoše s agónií utrpení, Thanatos s Erotem. A vše spěje ve zběsile křepčivém danse macabre k jedinému možnému vyvrcholení. Opět se zde manifestuje propojení protikladů v dokonalou jednotu, poloviny černého vejce se spojují v celistvý tvar.

Monumentalitu statických figurálních kompozic Markéty Urbanové umocňuje monochromní zelenkavé či zlatavé zabarvení, které nechává prostor kresebnému základu obrazu, stejně jako vytržení z konkrétního prostředí, které by malbu zatěžovalo přebytkem vjemů. Nic tak nerozptyluje výrazná gesta a výmluvnou, i když jemnou mimiku postav. Malířka své obrazy režíruje jako operu, která je ostatně její velkou inspirací i hudebním doprovodem při práci. Na počátku každého díla je vize, okolo které se dále rozvětvuje příběh – ať už vyfabulovaný, nebo s reálným základem. Za základě prvotní představy vytváří autorka nejdříve inscenované fotografie s modelkami oblečenými do kostýmů, které jim sama ušila. Vzniklé snímky následně kompiluje do ideálního výjevu a teprve pak maluje první skicy. Dovolím si tvrdit, že obrazy Markéty Urbanové jsou ucelené a bezchybné v každé fázi svého vývoje. Je téměř bolestné, sledovat, jak bravurní kresbu pohlcují podmalby a ty následně zaniknou v pod dalšími vrstvami nánosů barev i transparentních lazur. Markéta patří mezi poslední „strážce pokladu“ – zasvěcené učedníky profesora Zdeňka Berana, mezi ty, kteří dokonale ovládají řemeslo malby i její alchymii. Je to právě staromistrovská technika, která těm několika málo vyvoleným, kteří ji ovládají, dovoluje naprostou svobodu projevu. Dokonce jim dovoluje, aby ji popřeli, zbavili se chiméry dokonalého hyperrealismu a uvolnili svá gesta do velkorysých náznaků. Obě tyto zdánlivě protikladné polohy soužijí v současné tvorbě Markéty Urbanové v perfektní symbióze – rozpůlené vejce se sjednocuje v záhadný, okouzlující a zároveň mrazivý objekt touhy.

Terezie Zemánková

Galerie Peron, U Lužického semináře 12, Praha 1, 9. 3. – 8. 4. 2012.

Zastoupen v soukromých sbírkách:

• Národní Galerie, Veletržní palác v Praze - obraz Černá nevěsta, 2009, olej na plátně, 170 x 115 cm
• Národní Galerie, Veletržní palác v Praze - obraz Nalezenec, 170 x 130, olej na plátně, 2010
• Alšova Jihočeská Galerie na zámku Hluboká nad Vltavou, obraz - Ve skříni, 2000, olej na plátně, 210 x 140 cm
• Zastoupení v soukromých sbírkách

Markéta Urbanová (vpravo) na otevření výstavy