Dalibor Smutný - Hranice světla

11. 5. - 28. 5. 2021

Dalibor Smutný: Hranice světla

Historicky první výstava profesora a vedoucího ateliéru Grafika I na pražské AVU Dalibora Smutného (1965) v galerii Peron představuje autorovy nejnovější malby v kontextu jeho starších obrazů a grafických listů zpracovaných technikou mezzotinty, za kterou získal řadu ocenění.

Dalibor Smutný se toužil stát krajinářem z toho nejprostšího a zároveň nejpodstatnějšího důvodu, z jakého člověk může po něčem toužit: krajina ho nepřestávala okouzlovat, jeho radostný úžas léty nejen nevyprchával, ale naopak sílil a krása přírodních celků i jednotlivostí mu způsobovala slastné zástavy srdce. Nutně se potřeboval objektu své touhy dotknout, podílet se na jeho kráse, vzdát mu hold. Už jeho studentské grafiky zobrazovaly krajiny, které byly ale namísto stromů, polí a rybníčků komponovány z květů. Později, na sklonku 90. let vznikla výrazná série ornamentálních struktur florálních motivů provedená technikou mezzotinty. Této staromistrovské metodě tisku z hloubky, extrémně náročné na preciznost a trpělivost, zůstal Dalibor věrný. Stejně tak zůstal věrný květům: kale, mučence, orchidei, magnólii, durmanu… ale především jednoduchému, symetrickému svlačci, který mnohokrát zpracovával jak ve formě sevřeného poupěte, tak i rozvitého květu. Druhová specifika a popisné botanické prvky Smutného ale příliš nezajímaly. O to více ho zajímá architektura květu a jeho potenciální monumentalita. K modelaci objemů, ale i k simulaci skryté barevnosti si vystačil s valéry jediného tónu.

V roce 2020 ale došlo k události, která dosavadní stabilitu podemlela: Dalibor Smutný si na zahradě v Hostivicích natrhal pugét pampelišek. Když se po čase do ateliéru vrátil, ve váze našel místo žlutých hlaviček průsvitné skelety. Květina totálně změnila svoji podstatu a transformovala se do geometrické konstrukce příbuzné sněhové vločce. Tento malý zázrak ze sféry banálních úkazů jej naprosto uchvátil. Odkvetlé pampelišky zafixoval lakem, nasadil na špejle, zapíchal do polystyrenové desky a začal je malovat. Subtilní sférická konstituce bezbarvého suchého květu jej paradoxně inspirovala k plnokrevné malířské modelaci a vnesla do jeho tvorby doposud potlačenou kvalitu barvy – a navíc plnokrevné, smělé modři. Vrstvením světlého i tmavého kobaltu, ultramarinu a permanentní i pařížské modři dosáhl malíř Smutný podobně intenzivní světelnosti a tím pádem i efektu plastického prostoru a nekonečné hloubky, jakého dosahuje grafik Smutný u mezzotinty.
„Modrá barva pro mě znamená určité kvantum. Má v sobě symboliku růstu, zrání, vykvetení. S modrou mohu pracovat ve struktuře, která odkazuje k přírodě, k životu, připomíná květiny, ale zároveň vytvářím obraz, který má univerzální principy,“ vysvětluje autor.

Na základě jednoho modelu vznikly diametrálně odlišné až extrémní podoby obrazu – jedna klidná, éterická a něžná, druhá dynamická, nahuštěná a dominantní… stále se však jedná pouze o různé manifestace jednoho základního archetypu. Dalibor Smutný tak rozšířil vlastní možnosti obrazu jakožto média zprostředkovávajícího stavy mysli, emoce, atmosféru i existenciální situace.

Často si kladu minimalistické cíle, ale pak je mi líto udělat jen jednu čáru, když na světě je tolik krásných a mnou milovaných věcí, říká Dalibor Smutný.

Terezie Zemánková, Ph.D