Martin Šárovec – Ode zdi ke zdi

12. 2 – 12. 3. 2016

Martin Šárovec a kurátor Jan Melena v expozici výstavy

Martin Šárovec

Pokud otevřeme jakoukoliv učebnici psychologie a vyhledáme si kapitolu týkající se lidského vnímání, zjistíme, že první dojem je výsledek prvního setkání člověka s nějakým fenoménem, situací, člověkem či obrazem. Při prvním dojmu ovšem také vznikají předsudky či nesprávné dojmy, americký psycholog Thorndike pracoval s termínem Haló efekt, tedy druhem sociální percepce, chybou v posuzování.

Když jsem poprvé spatřil obrazy Martina Šárovce, ovládl mne pocit nepříjemného strachu vyvolaný zlými úsečnými pohledy tváří z jeho maleb. Zcela instinktivně jsem měl chuť učinit apotropaické gesto, zalitoval jsem, že u sebe nemám středomořský amulet oka proti zlému pohledu, který jak známo lze zakoupit v každém stánku se suvenýry na území bývalé říše Osmanů. Po chvilce, když se mi podařilo ovládnout uragán iracionality ve vlastním nitru, uvědomil jsem si, jak jsou Šárovcovy obrazy brilantně zvládnuté a jak těžké je vyvolat citové pohnutí v nitru moderního člověka, který je zahlcován toliko informacemi, že jediné východisko je snad rezignovaná apatie. Samozřejmě vzpomněl jsem si také na slavný Repinův obraz- „Mužika se zlým okem“, ve skutečnosti Repinova dědečka. Jaké to malířské mistrovství uměti dodat do tváře na plátně psychologickou hloubku, skutečnost a věrohodnost namalované lidské tváře. Šárovec stejně jako ruský mistr realismu toto bezpochyby dokáže. Ostatně příměr Repina se Šárovcem je zcela na místě- je v tom jakási genetická spřízněnost- Repin jako praotec socrealismu a Šárovec jako postmoderní malíř mimo jiné vycházející z této estetiky.

Podle staré vědmy Olgy z Kosinského románu Nabarvené ptáče může člověk se zlým pohledem také pomáhat: „Čarodějné uhrančivé oči mohou nejen uhranout, ale též od uhranutí pomoci, vysvětlovala. Když je upřu na lidi či zvířata nebo dokonce i na obilí, musím si dát pozor, abych u toho nemyslel na nic jiného, než na nemoc, které je spolu s ní pomáhám zbavit. Kdyby se totiž uhrančivé oči zadívaly na zdravé dítě, okamžitě by začalo chřadnout; kdyby se upřely na tele, náhle by onemocnělo a zdechlo; a kdyby se podívaly na trávu, seno by po senoseči shnilo.“

Další neoddiskutovatelnou skutečností je Šárovcův zájem v krojích, podle malíře za to může jeho částečně polský původ, kdy jako malý chlapec jezdil za rodinou o prázdninách do Polska, kde byl venkovský kroj ještě částečně žitým fenoménem. Dalo by se říci přímo etnografická linka, nicméně odvolávat se na klasiky tohoto žánru- například Jožu Uprku, není zcela přesné. Zatímco Uprka a jemu podobní folkloristé byli fascinováni folklorem, lidovými obyčeji a zvyky, venkovskou společností, malíř Šárovec jde dále do hloubky- zabývá se přímo člověkem, ukrytým pod barevnou látkou, je to právě ten psychologizující vhled, ponor do tváře individua, které je náhodou oblečeno do lidového dresu. Tímto nabouráním vžitého paradigmatu, kdy Šárovec maluje kroj, ale zároveň psychologizující portrét se vytváří zajímavý paradox ve vnímání, který působí jako mocný magnet upoutávající pozornost diváka Šárovcových obrazů.

Malíř Šárovec studoval původně scénografii na DAMU a zcela jistě mu díky tomu zůstala i jistá náklonnost k divadlu. Onen divadelní patos, afektované gesto se projevuje v Šárovcově malbě, má tím blízko k baroknímu vnímání světa. Barokně divadelní inspirace se projevuje také v častých parafrázích a citacích klasiků barokní malby, Šárovec ve svých kolážích, které představují specifický předstupeň k jeho malbě, využívá fragmenty z obrazů Caravaggia, Zurbarána, Velazquéze či jiných velikánů období nepravidelné perly.

Šárovec se svojí výtvarnou metodou se tak stává postmoderním umělcem par excellence. Bourriaud by jen podotkl: „Je třeba zaplňovat bílá místa na hvězdné mapě oficiálního obrazu společnosti.

Martin Šárovec se narodil 26. 7. 1977 v Praze, kde také studoval obor alternativní a loutková scénografie na DAMU a obor malby na VŠUP. Šárovcova výtvarná tvorba je postmoderní syntézou tradic expresionismu a „české grotesky“ 70. a 80. let 20. století. Za svůj nejdůležitější výtvarný motiv, který se cyklicky opakuje v jeho výtvarném projevu, považuje lidskou tvář deformovanou mediálními tlaky postmoderní společnosti. Šárovec je svými díly zastoupen v NG v Praze, v Galerii Klatovy/Klenová, v Galerii Felixe Jeneweina v Kutné hoře a v soukromých sbírkách v ČR a v zahraničí. Je také nositelem řady uměleckých ocenění zejména V. International Concurs of Drawing Wroclav 2012 a VII. International Biennale Drawing of Pilsen 2010.

Jan Melena
kurátor výstavy

Martin Šárovec – Apotheosis of Success 4, 2015, olej na plátně, 150 x 160 cm