Roman Trabura - Gravitace

12. 12. 2017 - 13. 1. 2018

Autor u obrazu Smějící se sběratel, 2017

Roman Trabura – Gravitace

Pokus o úvodní slovo k výstavě…

Gravitační síla je síla, kterou se vzájemně hmotná tělesa přitahují. Obecná teorie relativity, tento výplod lidského ducha 102 let starý jej chápe jako zakřivení časoprostoru. Netřeba se však zabývat složitými fyzikálními úvahami, které jsou pro mne stejně pochopitelné jako alchymistické znaky ve středověkém grimoáru vázaném v kůži neznámého živočicha. Když Roman Trabura hovoří o gravitaci, tak tím myslí sílu, která člověka táhne dolů, na zem a nakonec i pod zem. Je to také síla, která zároveň ujídá životní energii, elan vital. Čím méně životní energie člověk má, tím se mu cokoliv hůře dělá. Musí se přemáhat, aby vstal z pohodlné lenošky, skopl ze sebe příjemnou vlněnou deku a stanul tváří tvář našepsovanému bílému plátnu, které se dá porazit pouze tím, že bude pokryto barvami v určitém řádu, tedy malbou. Není to jen řád a organizace barev, které vytváří malbu, můžou v tom být přimíseny další konstruktivní a chuť zabarvující elementy - příběh, vtip a atmosféra, tedy prvky, kterých ve svých malbách Roman Trabura hojně využívá.

Malby malíře Trabury jsou zhusta naplněny příběhy, je to mnohdy až princip brueghelovského hemžení, který zmítá jeho obrazy jako rozbouřený oceán lepkavého chtíče uvnitř producenta obsazujícího do hlavních rolí filmů nepříliš talentované, ale o to hezčí herečky. Příběhy jsou to většinou neveselé, plné zlostných grimas ať už antropomorfizovaných ryb se špičatými rypáky nebo deformovaných ksichtů drze pokuřujících cigára a vulgárně nadávajících divákovi či alespoň přinejmenším na něj opovržlivě hledících. V některých těchto malbách nenápadně zmiňuje svého oblíbeného George Conda, současného amerického malíře. Trabura se nevyhýbá ani reflexi politického života, je nesmlouvavý a drzý vůči všem, nikoho nevyjímaje, je v tom snad jakási „zabejčenost“ Valacha držícího své pozice před tureckou lehkou kavalérií. Nedávno mi ukazoval kresbu shrbeného hradu pána belhajícího se za láhví šnapsu, děsivou skicu muže, jehož vlastnosti se roztopily jako zlevněné máslo ve frontě k pokladně obsluhované nevrlou prodavačkou. Nebyla to však karikatura, bylo to spíše realistické glosování situace, ve které se nacházíme. Podobné je to i u jeho malby papeže Františka: Papež uzavřený ve zlaté kleci se křečovitě drží svého trůnu, zatímco jeho tvář se roztéká jako teplu vystavená želatina, která je ozařována bílým solideem, které působí jako létající talíř ovládaný zlovolnými extraterrestriálci. Inu, jak říká Roman: „Myslím, že současný papež je marxista…“

Romanovu výstavu tak trochu chápu jako vizuální esej o stárnutí, která je zároveň vynikajícím dokladem zrání jeho malby. Je těžké najít dobrého mladého malíře. Cesta za květem věčné malby je zdlouhavá pouť trvající mnohdy celý život, mnozí jí ani nenajdou. Roman však jde tuto pouť již dlouho, a zdá se, že se objevují indicie, které ho jistě k cíli dovedou…

Jan Melena - kurátor

Roman Trabura - Vítr, 2015, akryl na plátně, 105 x 145 cm