Karel Balcar - Milenci doma

12. 12. 2018 - 26. 1. 2019

Karel Balcar - Milenci doma / Lovers at Home

Nová výstava jednoho z našich nejvýraznějších představitelů současné figurální malby Karla Balcara (1966) je českou premiérou projektu, který tento autor uvedl do života v září v Lipsku. Původní pojmenování At Home, odvozené od názvu stěžejního obrazu, je doplněné o jméno nového plátna, které v Německu prezentováno nebylo. Nejen, že tím autor jednoduše naznačil kompatibilitu obou výstav, ale zároveň tak – možná mimoděk – vznikl svého druhu oxymóron, protimluv. Tento lingvistický paradox založený na logickém sporu je historicky spojený především s generací romantických symbolistů, tedy umělců, k jejichž uměleckému jazyku a způsobu vyjadřování má právě Karel Balcar velmi blízko. 

Práce Karla Balcara je, a to nejen v našem prostředí, výjimečná. Nejde jen o přirozenou přesvědčivost danou samotnou kulturou klasické malby, která už dávno nepatří mezi umělecké samozřejmosti. Je tu navíc například také málo vídaný potenciál významotvorně využívat světelný režim či rafinovaně, téměř staromistrovským způsobem, kódovat obsah skrze pohledy, promyšlené pózy nebo atributy. Hlavní kvalitu Balcarovy tvorby ovšem představuje schopnost vtělit malířskou tradici do dnešních souřadnic. Děje se tak různým způsobem. Někdy právě prostřednictvím zdánlivě absurdních protikladů, které jemně vyhrotí situaci, hyperaktuálních odkazů na současný životní styl, posunem odvěkých symbolů do dnešní roviny. Téměř nikdy ovšem nejde o masívní a demonstrativní událost. Naopak, skoro vždy jsou to téměř nenápadné detaily – drobná nesrovnalost, nebo napůl skrytý vizuální „trn“, které vedou nejen k hlubšímu porozumění toho, co se v obraze odehrává, ale i k mentálnímu přesahu do obecné roviny. Také v nárocích na diváka se proto Karel Balcar liší od většiny generačních kolegů, aniž by přitom ovšem zabředal za hranici srozumitelnosti konceptualistů.

Jak napovídá název, hlavním tématem Balcarovy nové výstavy jsou vztahy. Už jeho tenebristická malba ovšem naznačuje, že k široce společensky sdílenému ideálu sluncem prozářené párové budoucnosti budou mít jeho obrazové výpovědi poměrně daleko. Spíš než seriálové idyle se blíží k dekadenci všedního dne, přestože s civilností v pravém slova smyslu nepracují. Jejich malebná sošnost a alegorická gestika z jeho pláten daleko spíš dělají „exempla“ – eticko-společenská schémata, jakými jsou například pověstné Braunovy Ctnosti a Neřesti, aniž by ovšem bylo tentokrát patrné, o jaký morální pól se jedná. Jednoznačnosti se u Karla Balcara člověk nedočká. Tak zřejmě ani nepřekvapí, že jeho pojetí vztahů zahrnuje nejen dvojice, případně trojice, ale třeba i narcismus a nevyhýbá se ani technologiím. To, co je u něj klíčové, je tělesnost, jinými slovy dotyk, proto také ostatně největší význam přikládá rukám, které jsou v jeho pojetí hlavními nositeli osobitosti.

Veristickou malbu má divák mnohdy tendenci vnímat jako otisk reality, pravdivou reprodukci ve fotografickém slova smyslu. V záplavě technických obrazů, které čím dál víc utvářejí náš svět, se automaticky vžívá rychlé čtení, které klouže po povrchu. Jen málokdo tak bere ohled na rozdílnou povahu fotografie a malby, která se projevuje v různých aspektech, kromě jiného i délce vzniku. Právě ta je pro Karla Balcara při jeho stylu práce zásadní, protože na začátku často stojí „jen“ základní představa či pocit a teprve během doby námět postupně dešifruje a odkrývá jeho obsahy, přičemž důležitou roli při tom hrají také intuice a náhoda. I to je důvod, proč mají jeho uhrančivé obrazy z podstaty lehce podvratný charakter. Jinými slovy, ne vše je na nich opravdu tím, čím se zdá být. Z tohoto pohledu jsou především znamením ne/jistoty. Ostatně, stejně jako název výstavy. Vždyť milenci žádný společný domov mít nemohou.

Radek Wohlmuth